FK Hořovicko - FK Neratovice-Byškovice 2:0 (1:0)
K dalšímu vloženému utkání jsme odcestovali na Žebrák, kde hraje své zápasy tým Hořovicka. Přijeli jsme tentokrát včas a až na výpravu z Kralup, která čekala na špatném hřišti, jsme se mohli pustit do přípravy na zápas, ve kterém jsme chtěli dát co největší šanci klukům, kteří výborně odehráli minulé utkání s Poděbrady. Chyběl pouze Fíla a na lavičce zůstal polozraněný Asty, kterého nahradil navrátilec Fingi.
Javůrek
Páťa Plaček (Makovský) Tichý Jašurek
Škoda (Šťovíček) Jindřich
Fingerhut (Astaloš) Ciolek Strniště (Šiler)
Sklenář (Helík)
Vzhledem k faktu, že na utkání nebyl delegován žádný rozhodčí, se píšťalky ujal jeden z domácích činovníků, který utkání zkušeně řídil ze středového kruhu (to je asi jediná výtka k jeho výkonu - i z této nepříliš výhodné pozice totiž dokázal rozhodovat na obě strany stejně a to tak, že se zápas odehrál bez větších konfliktů). I na pozice pomezních rozhodčích se našli dobrovolníci z domácích řad, a tak to pro mě byla tentokrát bezstarostná procházka růžovou zahradou - nemusel jsem pobíhat podél postranní čáry s praporkem v ruce! Dohodli jsme se navíc na hokejovém střídání a v příjemné atmosféře se mohlo jít na věc. Začali jsme pěkně a hned z prvního útoku jsme vyprodukovali pěknou Zdíšovu střelu, kterou brankář nakonec zkrotil. To bylo ovšem od nás absolutně vše a soupeř nás začal neuvěřitelným způsobem přehrávat. Zhruba od 4. minuty utkání jsme se prakticky nedostali za půlící čáru a nestíhali jsme soupeře pohybem, myšlením ani fotbalovou kvalitou. Na tom nic nezměnilo ani pětinásobné střídání v polovině první půle, kdy jsme ještě neuvěřitelně drželi nerozhodný stav. Brzy na to jsme už naprosto po zásluze inkasovali po rohovém kopu. Branek v naší síti mohlo být v první půli mnohem více, jen skvělé zákroky Marťase a střelecká nemohoucnost soupeře nás uchránila. Herní rozdíl byl naprosto propastný a ostudný...
V poločase byla bouřka, protože jsem byl nasranej jako to prasátko (upozorňuji, odkaz v žádném případě není přístupný pro mužstvo, jelikož obsahuje několik ostřejších výrazů :)). Ano, tipujete správně - nepomohla. I když možná přeci jen trošku, protože převaha soupeře už nebyla tak patrná jako v první půli a my jsme alespoň dokázali přerušovat jeho akce, když už jsme sami nedokázali vůbec nic vymyslet. Po nějaké chvíli nám z čista jasna spadla do klína možnost k vyrovnání, když po souboji rameno na rameno upadl Skleny a kopala se penalta. Tu Helčus poslal do břevna a prakticky z protiútoku byla mnohem jasnější penalta i na druhé straně. Hráč soupeře předvedl, jak se to má dělat a uklidil přízemní ránu k tyči. V závěru jsme měli nějaké náznaky spíše my, ale nedalo se na to dívat a o nějakých vyložených šancích nemohla být řeč. A tak se stalo, že jsme prohráli naprosto po zásluze 2:0.
Výsledek je k nám ještě milosrdný, to ale není to nejdůležitější na dnešním zápase. Tristní je zejména zodpovědnost hráčů vůči kolektivu, kterou jsem publikoval už o poločasové přestávce a není nutné ji tu dále rozmazávat. Prakticky nikdo z hráčů tentokrát nebyl ochoten podstupovat souboje a hlavně hrát, i když míč nebyl v jeho těsné blízkosti, kdy už bylo pozdě. O fotbalové kvalitě dnes ani nemluvím, je až neuvěřitelné, jak propastný rozdíl se může na hřišti ukázat mezi týmy vzdálenými od sebe v tabulce 3 body... Samozřejmě se v první řadě jedná o hráče, kteří by vzhledem ke svému věku a fotbalovým dispozicím měli být tahouny týmu - Urby, Áda, Zdíša, Skleny, Fingi, Helčus, Strny, Asty, Makoš... Víťa, Škoďák a Pláča, ke kterým jsem měl minulý zápas jen slova chvály, na svůj výkon také ani zdaleka nenavázali. Nebyl absolutně poznat rozdíl mezi výkonem našich hvězd a Páťou, který dokončuje svou první fotbalovou sezónu. Plus má za svůj výkon Marťas, protože já hrát před takovou obranou, tak bych je zabil (a já po něm jenom vystřelil). Nejlepším hráčem v našem dresu byl v první půli Šťovajz, který okamžitě po svém příchodu na hřiště dokázal vyhrát dva souboje, což se nepodařilo ostatním dohromady za celý poločas. Ve druhé půli pak jednoznačně Šíša, ročník narození 2004, který jediný v tomto zápase ukázal, že i Neratovice umí hrát fotbal. Dokonce dokázal udělat kličku asi 120 cm vysokému obránci soupeře, do kterého předtím dvakrát naběhl a neúspěšně se pokusil o naší oblíbenou kličku (tzv. protlačovačka) zhruba o 55 cm vyšší a 40 kg těžší Fingi.
Tímto končím svůj videopříběh a chci ujistit, že stejně jako jsem si minule po ubojovaném vítězství nemyslel, že jsme všichni Ronaldinhové, tak si ani teď po ostudné prohře i výkonu nemyslím, že jsme všichni jako Kája. Každopádně mě mrzí, jak se kluci předvedli před zraky svého nadcházejícího kouče, který z toho materiálu, který na něj čeká, určitě nebude minimálně dva dny spát. Podobné výkony si nechceme a nemůžeme dovolit a kluci to na trénincích pocítí.